Stanisław Witkiewicz

Stanisław Witkiewicz
Narození	21. května 1851 Pašiaušė
Úmrtí	5. září 1915 (ve věku 64 let) Lovran
Příčina úmrtí	tuberkulóza
Místo pohřbení	Cmentarz Zasłużonych na Pęksowym Brzyzku
Alma mater	Akademie výtvarných umění v Mnichově
Povolání	malíř, architekt, spisovatel a kritik umění
Ocenění	Kříž nezávislosti
Choť	Maria Witkiewiczowa
Děti	Stanisław Ignacy Witkiewicz[1]
Rodiče	Ignacy Witkiewicz a Elwira Szemiot
Rod	Witkiewicz family of the Nieczuja coat of arms
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stanisław Witkiewicz (21. května 1851, Poszawsze – 5. září 1915, Lovran) byl polský malíř, architekt, spisovatel a teoretik umění narozený na území dnešní Litvy. V malířství byl stoupencem realismu. V architektuře byl popularizátorem tzv. zakopanského stylu, což byl pokus o vytvoření národního architektonického stylu opřeného o tradice lidové architektury.^[2] Byl otcem slavného spisovatele Stanisława Ignacyho Witkiewicze.

Život

Pocházel ze šlechtické rodiny. Zúčastnil se lednového povstání, již ve dvanácti letech sloužil jako kurýr a zásobovač partyzánských jednotek. Povstání se účastnila celá jeho rodina. Po porážce povstání byli odsouzeni k vyhnanství v Tomsku.^[3] Stanisław zůstal v Tomsku až do roku 1868. Poté vystudoval malířství na Carské akademii výtvarných umění v Petrohradě (1869–1871) a na Akademii výtvarných umění v Mnichově (1872–1875). V Mnichově onemocněl tuberkulózou. V roce 1875 se vrátil do Varšavy, kde spolu s Adamem Chmielowským, Józefem Chełmońskim a Antonim Piotrowským založil malířský ateliér v hotelu Europejski. Witkiewicz také navázal kontakt s mnoha umělci jako byla herečka Helena Modrzejewska (jež vedla ve Varšavě proslulý salón), nebo spisovatelé Bolesław Prus a Henryk Sienkiewicz. Ten mu poskytl finanční prostředky ve formě stipendia, aniž by o tom Witkiewicz věděl. Do roku 1890 žil ve Varšavě, poté odjel na dva roky do ciziny (1881-1882), žil v Mariánských Lázních, Meranu a Mnichově. Od roku 1884 byl uměleckým ředitelem literárního a uměleckého týdeníku Wędrowiec, kde v sérii článků zformuloval svou uměleckokritickou koncepci. Tyto texty byly shrnuty zejména v knize Sztuka i krytyka u nas. V roce 1890 se usadil v Zakopaném, kde fascinován místním lidovým uměním vytvořil teorii tzv. zakopaného stylu a začal se věnovat architektuře.^[4] Výsledkem bylo několik staveb, historiky architektury dodnes ceněných - zejm. vila Koliba (1891–1892), vila Pod Jedlami (1897) a Kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v obci Jaszczurówka (1904–1907). Zakopanému a Tatrám byla věnována z velké části i jeho literární činnost, k nejvýznamnějším patří reportážní román V průsmyku (Na przełęczy) z roku 1891. Zachytil zde řadu tatranských legend. Tatranskému umění se věnoval i teoreticky, v díle Sztuki piękne pod Tatrami. Jinak se věnoval problémům náboženství, etiky a národní identity, v úvahových spisech jako Chrześcijaństwo i katechizm, Wallenrodyzm czy znikczemnienie nebo Życie, etyka, rewolucja.^[5] Zemřel na tuberkulózu během cesty do Chorvatska. Jeho tělo bylo převezeno do Polska a pohřbeno v Zakopaném.

Galerie

• 
  Černý rybník – Kurniawa (1892)
• 
  Podzim (1894)
• 
  Jarní mlha (1897)
• 
  Ovce v mlze (kolem 1900)
• 
  Vila Koliba
• 
  Vila Pod jedlemi
• 
  Vila Oksza
• 
  Kaple v Jaszczurówce
• 
  Sibiřská trojka (1876)
• 
  Ukrajinská noc (1895)

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Stanisław Witkiewicz na Wikimedia Commons